Nedávno jsem se bavil v práci s kolegyní o městě, ve kterém oba žijeme. Říkala, že nechodí ráda po městě pěšky, že tu žijí divní lidé a město jí připadá takové divné, když se jde po hlavní ulici. Do určité míry by se s tím dalo souhlasit (podle nějakých objektivních kritérií), ale mě to nikdy nenapadlo. Jak je to možné?
Často těmi ulicemi chodím, a i když bych se mohl na tyto věci zaměřit a všimnout si jich také – někteří lidé opravdu mohou být zvláštní, a to asi nejen u nás ve městě, ale všude – tak já si vždycky všímám těch hezkých kopců nad městem. Všímám si toho, že mám vcelku pěkné chodníky i silnice, že by to mohlo být horší. Chodím bočními uličkami a líbí se mi domy a stromy, které je lemují. A úplně nejlepší je, když vyjdu trochu do svahu a vidím protilehlé hory, které v dálci ohraničují druhou stranu údolí. Je to fakt pěkné místo. To vidím já.
Ale kdo má pravdu? Ona, nebo já? Nehádal jsem se s ní, protože má pravdu ano. A já mám pravdu taky.
Jak je to možné, že máme pravdu oba?
#6 / Když přijde na hodnocení toho, co je pozitivní a co negativní, objektivní realita a skutečnost v podstatě neexistuje. Všechno, co vidíme kolem sebe, je vysoce subjektivní. V pozitivní psychologii se říká se, že kdyby někdo znal všechny okolnosti vašeho života, dokázal by určit jen 10% vašeho dlouhodobého pocitu štěstí. 90% je dáno tím, jak je naše mysl nastavená a zvyklá vnímat svět – a to se dá měnit. Například tím, že si vědomě budeme všímat toho, co je kolem nás hezké. Všímat si hezkých hor a ne těch divných lidí.